Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Mdloby na hajzlu aneb rok utekl jako voda

Rok utekl jako voda. Ano, je to rok, co jsem tento blog založil a informoval vás, milé čtenáře, o mých tehdejších potížích (mluvím o tom, jak jsem omdlel na hajzlu - ty nezasvěcené musím ubezpečit, že jsem si nerozbil hlavu o mísu). Možná si někdo z vás povšiml, že se zde již jedenáct měsíců neobjevil nový příspěvek. Je to dobrá zpráva pro nás všechny, neb jsem od té doby skutečně neprožil jedinou zastřenost vědomí nad mísou. Přeji vám krásný rok 2019 a mnoho nových příspěvků na tomto webu. haha.
Nejnovější příspěvky

Freudův odkaz: Sen předchozí noci

Nebudu vám lhát, zdál se mi věru fascinující sen. Vrátil jsem se do první třídy společně s lidmi, se kterými jsem tam chodil - přitom jsem je léta neviděl. Byli jsme však staří, jako jsme teď. Začala hodina matematiky a moje první učitelka, kterou jsem kdy měl, mě peskovala, že nemám pravítko.
Freudův výklad je zcela evidentní. Třídní učitelka při nástupu do školy představuje po rodičích velmi důležitou autoritu. V tomto případě jsem do ní projikoval svou matku. Pravítko jistě představovalo pohlavní úd. To, že nebylo přítomno, manifestuje kastrační úzkost. Bál jsem se, že mě otec vykastruje. Zřejmě nemám dořešený Oidipovský komplex.

Pokud chcete též naším psychoanalytickým týmem rozebrat váš sen, zanechte jej v komentářích.

Poručík Bešamel 1.díl: Probuzení

Ježek bělobřichý je původně africký ježek. Na rozdíl od zahradního ježka je o poznání menší a má světlé břicho. I bodliny má světlé. Ježek Bešamel měl bodliny barvy „pepř a sůl“.  Když chováte ježka bělobřichého, musíte dávat velký pozor, aby vám v zimě nezačal hibernovat. Tito ježci totiž nehibernují - pouze si to myslí a omylem umírají. Ježek ztuhne a ve svém ježčím obličeji může zvěčnit legrační grimasu. Ale také nemusí, to se liší kus od kusu. Že se vaše bílé bříško rozhodlo hibernovat poznáte snadno. Nevylézá z pelíšku, a to ani když mu do misky dáte čerstvé červy. Když ho vezmete do dlaní, zjistíte, že je studený. Chce ho to zahřívat, nechat rozmotat z klubíčka a rozhýbat. Bešamel si oblíbil ježčí rozcvičky. To mu vezmete jeho malinké ježčí nohy a cvičíte s nimi, jako by to byl malý člověk. Při poslední rozcvičce se na mě Bešamel podíval a řekl mi: „Proč mi pokaždý takhle taháš nohy? Vždyť jsem ježek, sakra.“ Lhal bych, pokud bych vám tvrdil, že mě to nepřekvapilo. Nečekal jsem, ž…

Pohádky z babiččina lůna: O Sedmi komnatách

Za sedmero horami a sedmero řekami leželo království, které nebylo ani malé, ani velké, ani chudé, ani bohaté. Lid v něm žil šťastně pod rukou stařičkého krále. Třemi dcerami král pyšnil se, jejich vznešenost hrdostí ho plnila jako číše víno. Princezny byly mladé a každá jednou ctností oplývala. První byla vskutku krásná, druhá moudrá a ta třetí statečná. I jednoho dne se přihodilo neštěstí, jaké může potkat jen království. Kousek od zámku usadill se drak, a ač jen jednu hlavu měl, o to strašidelnější se zdál. Tož král se za kuropění dne následujícího sám za drakem vypravil, aby ukojil svou zvědavost a potřebu věděti, proč se ona nestvůra usadila právě v jeho království – zda chce zem zdejší zpustošit, odletět, či obojí v tomto pořadí. Drak králi sdělil, že je jen jedna cesta, jak se vyhnout jeho strašnému běsnění, a to přivézt mu do roka jednu princeznu, kterou by zakusil, a každý nadcházející rok to tak učinit.  Uplynul měsíc a již jen jedenáct jich zbývalo do obětování jedné z princ…

Upečené dítě

Když jsem byl malý, připadalo mi zcela v pořádku si upéct mimino. Vlastně jsem nechápal, proč si lidé svá mimina nepečou. Napadalo mě, že takové mimino se akorát vejde do trouby. Jak zvrhlý jsem tehdy musel být, když jsem si ono mimino uměl představit i upečené! Ale tou největší podivností je, že v mých představách vypadalo spíše jako usmažené - bylo obalené ve strouhance.

Proč jsem založil blog?

Včera jsem vstal a šel provozovat močení. Byl jsem v bytě sám a nechal pootevřené dveře. Chvíli jsem čekal na proud, potom jsem ucítil obrovský tlak v hlavě a omdlel jsem. Otevřenými dveřmi jsem vypadl ven na chodbu, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem se kousl do jazyka. Prý je v normě si takhle po ránu omdlít, řekla mi máma do telefonu, když jsem s ní celou záchodovou aféru konzultoval. Dal jsem si nohy nahoru a měl konečně pořádnou záminku necvičit.
Možná se to lidem stává, že si čas od času omdlí při zahájení procesu močení. Já nevím, s nikým jsem o tom nemluvil. Mně se to ale stalo poprvé, tak si říkám, že je vhodné to zaznamenat. Jenže jsem neměl kam. Do žádné z mých rozepsaných povídek se to nehodilo. A tak vznikl tenhle blog, kam budu moct vylévat bordel, co se mi přes týden nahromadí v hlavě a ještě se pobavím, když to budu číst, protože si často připadám vtipný. 

Zkrátka jsem omdlel na hajzlu.

Lidé mají právo to vědět.